Paličkovaná krajka

Vyznání Iva Proškové

Nejdůležitější je pro mne rodina, to by však spíše měla být pro každého povinnost, to přeci musíme chtít všichni úplně nejvíc.

Hned potom - a přestože to již není povinnost, tak se mi to zdá opravdu velmi důležité - bych chtěla vytvořit něco úžasného. Vybrala jsem si k tomu paličkovanou krajku. A tak se celý život pokouším udělat něco neobvyklého, krásného, duši potěšujícího a to pomocí paličkované krajky.

Ono to není tak úplně jednoduché. Musím nejprve udělat to co je nutné. Až potom přijde čas na tvorbu. Hodně moc se snažím pokaždé. Ale někdy se to nejde – prostě snaha není úměrná výsledku. Jindy vznikne dílo, ani nevím jak. Krajka mne někdy napadne mimoděk – ráno při probouzení, skoro ještě ve spánku, v tramvaji, při cestách, na výstavě něčeho úplně jiného, při učení, vaření, uklízení, na výletě, při vínku, povídání, čtení, při hádce. Kdykoliv a kdekoliv. Jindy mám před sebou prázdný papír a bojuji s nápadem, hledám ho, trápím se. A co nakreslím, to vyhodím.

Vím však jistě, že nemusím mít při vymýšlení nijak zvláštní pohodu. Někdo říká, že musí počkat na „múzu“, na nějaký libý okamžik či na cosi co sestoupí z oblak. U mne to tak není. Docela dobře se mi pracuje, když hoří termín, v tyto okamžiky se můj mozek spojí s nevím čím a najednou nápady vyskakují nevím odkud.

Je mi už moc let, ale pořád bych ráda vytvořila něco moc krásného, možná se mi pár věcí docela hezkých i podařilo, ale stále si myslím, že to není to nejúžasnější.