Krajkářčin blok

Moje snacha Helenka je floristka. Miluje kytičky a umí to s nimi. Naučila mne pěstovat orchideje, pomáhá mi s přesazováním, a všechno mi doma najednou kvete. A je těmi květy posedlá – a to myslím v dobrém. Kamkoliv jedeme, tak vidí jen ty květiny kolem silnice, kamkoli jdeme, tam má během chvilky plný batoh kytek, které večer zkusí uvázat jako uměleckou vazbu. Má na to ostatně i školy. Ta „posedlost“ je nutná a já to moc dobře znám. Vidím všude a za vším krajku. A dost často se naše dva zájmy setkají. Helenka udělala krásný kalendář na rok 2017. Kdykoliv byla u moře, připravila tam vazbu z květin tak, aby zapadla do krajiny s kameny, pískem a mořem. Měla na to čas, byla u moře asi 5 let. Ale tak jednoduché to nebylo – musel se sejít nápad, počasí, kytičky, fotoaparát a stativ, někdy připravit konstrukci, s tou dojet autobusem do příslušného mořského místa (ještě se třemi malými dětmi), tam aby vše vydrželo celý den (počasí, sluníčko, děti, manžel a ta konstrukce) a pak se také stalo, že se vazba nepodařila. Ale nakonec je těch krásných víc než 12 – to se ukázalo, když se sestavoval kalendář a muselo se vybírat.
Vzpomínali jsme, jak to vlastně začalo. Možná, že to začalo krajkářským kalendářem, kde jsem chtěla spojit vazby květin s krajkou. Byl to rok 2010. A pak ještě kalendář kabelkový, taštičkový atd. (2012). Tam se květy objevují jen málo, ale také to vždy k té krajce vymyslela Helenka, dojelo se k moři a několik fotografií kabelek je s bretaňským pobřežím.
A teď se stal opak, když jsem uviděla kalendář Květy u moře, tak mne hned napadla krajka. A dvě jsem hned upaličkovala, přidala ještě další dvě krajky a vydala nový malý sešit se čtyřmi krajkami, s podvinky a popisem. O tom však až někdy příště.
Včera jsme se vrátili od moře, byli jsme na krajkářském festivalu v Normandii, a mnoho volných chvil nebylo. Ale přece jen jsme mohli být u moře jedno půldne a pak ještě hodinku večer. A tam kde jsme bydleli – to byl krásný kamenný domek – tak tam se také ještě po večerech tvořilo. Samozřejmě, že to začalo výkřiky – jéé tady jsou kopretiny a ty červené kytky a jmelí a břečťan a krásné trávy, Františku zastav. Ale na dálnici to fakt nešlo. Druhý den jsme tedy již zastavit mohli, mezi řepkovými lány, u jakési skládky, vedle meze s vlčími máky atd. Vazba mohla začít. Na fotografiích jsou některé naše zážitky z této cesty.
Já jsem si malovala a objevila krásné ploché kameny, které posloužily jako instalace pro šperky.