Stopy 1
Tak to mne opravdu dojalo. Na vernisáži výstavy U Půjčovny jsem dostala k narozeninám velký rám s upaličkovanými, udrátovanými, utkanými a ještě mnoha dalšími technikami vyrobenými stopami. Tolik práce jen pro mne, jen aby mi mnoho z Vás řeklo, že jsem v jejich životě nějakou tu stopičku zanechala. Snad je to dobrá stopa.
Nyní po několika měsících, mám konečně čas a rám jsem si přinesla do pracovny a dívám se na něj. Dívám se, a protože jsem dostala i plánek s fotografií, která stopa od koho je, tak přemýšlím nad tím, jak a kde jsme se s autory těch stop setkali.
A také přemýšlím jak poděkovat. Ráda bych nejprve každou tu stopu vyfotografovala, ale některé jsou hnědé a na hnědém podkladě. Nedá se nic dělat, musím ty stopy odstřihnout a naskenovat. Pak se uvidí.
Ta první stopa, která má číslo 1, je od Radmily Zumanové. Radmila před několika dny odešla z tohoto světa a ta stopa je možná poslední krajka, kterou udělala. Radmilu jsem měla moc ráda, byla milá, veselá a velmi šikovná. Uspořádala několik kurzů pro Vzdělávací spolek, vydala knihu – Šperkovnice vzorů, jezdila s námi na zájezdy, kdykoliv mohla jet do Prahy, tak se s námi setkávala. Vzpomínám, kdy jsme se s Radmilou uviděli poprvé, tenkrát jsme se potkaly ve Vamberku, ona tam byla také s krajkami a vystupovala tam za USA. Hned tam jsme se domluvili, že s námi pojede do Poniklé. Tenkrát byla chalupa ještě nedokončená, pokoj byl oddělen jen závěsem, nějak jsme před tím zapomněli zavřít okno a zhasnout světlo, byla čina a povětří, jak se na horách říká. Nu prostě liják a vítr. Autem se nedalo sjet k chalupě. Radmila byla v lehkých botičkách na kramflíčku, deštník žádný, bláto a klouzavo všude. Statečně táhla kufr po louce a tehdy pronesla památnou větu „To asi není cesta, kudy mám jít?“, když jsme odpověděli, že to tedy cesta je a lepší tady není, tak se rozesmála na plné kolo.
Ještě cestou, někde za Vamberkem jsem zjistila, že nemáme klíče. Ale byly jsme na cestě a doufali, že to nějak dopadne. Nezamčené okno se ve větru mlátilo o rám, kdesi ve světnici svítilo světlo. Mysleli jsme, že je tam zloděj. Neměli jsme klíče, tak jsem statečně šla bojovat se zlodějem, přistavila si žebřík k oknu a vlezla dovnitř oknem. Zloděj se nekonal, otevřela jsem zadní dveře, které byly naštěstí jen na petličku. A protože byla přibližně půlnoc, tak rychle jen osušit, převléci, vypít čaj a jít spát. Toho okamžiku jsem se bála, až paní Radmila Zumanová z USA zjistí, že bude spát v pokoji, který nemá dveře a ani jednu zeď, co asi bude. Navíc jsme neměli žádnou skříň, jen ramínka na prádlové šňůře natažené od trámu k trámu. Jinak byl pokoj čerstvě obložen dřevem (tedy ty tři stěny) a pěkně voněl. Pravila jsem „Jak v Hiltonu“ Radmila byla asi jediná z mých známých, kdo znal Hilton i zevnitř – rozesmála se opět na plně kolo. Nasadila si na hlavu čepeček, vlezla do peřin, smála se a byla šťastná – alespoň to tak vypadalo. Od té doby jsem ji milovala.
