Krajkářčin blok

Dostala jsem ke svým narozeninám stopy, které jsem prý zanechala v životech těch, kdo mi stopu udělal. Toto je druhé pokračování (viz Stopy 1) a bude ještě jedno. Nevím jestli si to zasloužím, ale těch stop bylo opravdu hodně a radost z nich obrovská.
V tomto povídání a fotografiích budou jen lektorky a spolupracovnice Vzdělávacího spolku. Když jsme jej zakládaly s JUDr. Zdenou Kindlovou a Květou Černohlávkovou, tak se k nám přidala Alenka Samohýlová a Renata Bažantová, lektorky, které učily i v bývalém Klubu. Rozešly jsme se tehdy s Klubem ve zlém a založily spolek. Důvodem rozchodu byla chuť požádat o akreditaci Ministerstvo školství, protože jsme posluchačům chtěly dávat řádná osvědčení, která budou mít opravdu nějakou platnost. Akreditaci jsme tehdy získaly a máme ji stále.
Nás pět tedy začalo v roce 1992 učit řemesla podle hlavních zásad: 1. Pokud chci učit, tak nebudu z řemesla nic zatajovat pro sebe. 2. Budu vždy bezvadně připravená. 3. Hodiny budou zábavné a poučné. 4. Budeme trvat na řádném splnění všech podmínek, pro získání osvědčení.
Musím dodat, že postupně přibývalo posluchaček i lektorů. Ne každý lektor to s námi však vydržel. Někteří učili jen malou chvíli – hodně práce, málo peněz. Jiní neučili dobře a naše zásady nedokázali dodržet, někteří odešli z jiných důvodů – nemoc, přestěhování, rodinné problémy atd. Postupně však vznikala skupina, která je spolu ráda a dokáže skoro všechno, co si umane. A je to skoro 25 let.
Alenka Samohýlová (říkáme jí Alenka, protože je to duše skromná, tichá a hodná) je inženýrka, restaurátorka, pracuje v Muzeu umělecké výroby a umí snad všechna textilní řemesla a nejen textilní. Bývala by ráda učila paličkování, ale na to je lektorek vždycky dost a tak po celé roky na ní zbývá výuka přírodnin – sláma, šustí, proutí, pedig, drát a také těsto – perník, vizovické atd. Ale paličkovat učí také, to když se vypíše kurz KRAJKA Z KOŇSKÝCH ŽÍNÍ. Je to tradiční stará technika a takovou je udělaná její stopa. Koňské žíně zdobené zlatavou slámou.
Renata Bažantová učila hlavně tkaní, ale když jsme objevily techniku patchworku, byla tak trochu donucena začít s touto technikou. Naučila se jí, zvládla techniku se všemi novinkami a napsala o patchworku několik knih. Stopa je proto látková, vždyť patchwork – to jsou nastříhané látky.
Eva Vozková učí tkaní spíše takové výtvarné, jako jsou gobelíny. Učí však také síťování a korálky. O obou těchto technikách také napsala knihy, které jsou na českém trhu oblíbené a rozebrané. Stopa je samozřejmě utkaná, kepry v černobílé.
Milena Tomková k nám přišla po té, co ji nepřijali v Hradci Králové a nevím tedy proč. Učila tkaní, krosienky, frivolitky – vše výborně. Stopa je tkaná na tkalcovském stavu, které pro nás a později pro celou republiku vyrábí Milena se svým mužem. A k tomu malá paličkovaná kytka.
Ivana Domanjová byla moje žákyňka, když jsem učila ve Školském ústavu umělecké výroby a jí bylo tehdy 14 let. Dodnes si myslím, že jí bylo daleko méně, protože byla malá a maminka s ní chodila a nosívala jí herdulku. Byla totiž po těžké nemoci, po operaci. Ale paličkovala hned výborně. Setkaly jsme se pak po mnoha letech, to již vychodila střední výtvarnou školu a pracovala jako krajkářka v ÚLUVu. Slovo dalo slovo a Ivana začala učit paličkovanou krajku. Učení má v krvi a dnes učí paličkovanou krajku s velkou vervou v mnoha kurzech různých témat. Upaličkovala mi stopu z lístkoviny na prvním osvědčení, které ode mne dostala – je z roku 1972.
Přibližně ve stejné době začala učit ve spolku i Dana Mašková. Chodila k nám jako žákyně na tkaní a jednoho dne za mnou přišla, že má možnost pronájmu dvou místností v domě, kde bydlí. Protože jsme se stále rozrůstali, tak jsme nabídku přijali a bylo to správné rozhodnutí. Jedná se o dnešní učebny v Holečkové ulici 61 na Smíchově. Bylo to šťastné rozhodnutí pro spolek i pro Danu. Z původní prodavačky v koloniálu se z ní tímto stala módní návrhářka. A učí občas tkaní, ale hlavně batiku, barvení látek, šití módních oděvů, malbu na hedvábí atd. Občas zaskočí za jiné techniky, to když některá z lektorek nemůže. Dana pořádá přehlídky, šije netradiční oděvy doplňované řemeslnými ručními technikami jako je tkaní, barvení a paličkování. Stopa je samozřejmě taková jaké jsou její oděvy – kombinace paličkované krajky, modrotisku a látky.
Jak šel čas, tak jsme získali třetí učebnu, opět přibylo posluchaček a nedostávalo se lektorů. Vyhlásili jsme konkurz na místo lektorky a přišla Jolana Davidovičová. Také jsem ji kdysi učila ve Školském ústavu. Navíc měla výbornou praxi krajkářky z ÚLUVu. Začala učit a nějaký čas pro mne i paličkovala. Je největší odbornicí na práci s drátem a tak mám od ní stopu drátěnou. V Jolaně jsme navíc získali skvělou organizátorku a řidičku. Organizuje s Ivanou Domanjovou Krajkářské trhy, jezdí s námi na akce v zahraničí, kde své krajky rovněž vystavuje.
Marcela Mašková učí drátování, a pokud vyhlásí spolek drhání – speciálně margaretinu krajku, tak na to je Marcela odbornice. Umí německy a tak, když k nám přijela německá lektorka Lotte Heinemann učit zmíněnou techniku (nikdo jiný ji neuměl), tak jí překládala a samozřejmě se to i naučila. Marcela s námi jezdí často na trhy v Annabergu, kde učí a vystavuje svoje drátěné šperky. Mám od Marcely stopu drátěnou, dělanou klasickou drátovací technikou.
Vilma Nasková dělá šitou krajku, vymýšlí různé krásné nepravidelnosti a pokaždé, když na trzích nebo jinde vidím její krajky, tak mne překvapí něčím novým. Začala ve spolku učit, právě proto, že dělá šitou krajku trochu jinak. Má také krásnou cenu z Bienále české krajky, myslím, že se nepletu, že je to cena první. Stopa je ze šité krajky a výplně jsou právě z takové té Vilminy vymyšlenosti.
Alena Třešňáková učí hlavně frivolitky. Je to naše posluchačka, takže umí hodně technik. Ale chybí lektorka na frivolitky a tak to zůstalo na Aleně. Ale myslím si, že je má ráda, však také její stopa je frivolitková.
Daniela Peterová umí také hodně věcí. Hlavně však keramiku, vitráže, plstění, smalt, loutky, šperky všeho druhu, ale hlavně netradiční, kov, dřevo a takovéhle podobné krásné techniky. Učí hlavně v letních týdnech v Krkonoších při Desateru a má svoje kurzy ve „Vlídné dílně“. Její stopa je vytvořená novou oblíbenou technikou, vyřezáváním písmen na plotru Silhouette Cameo.
Lektorku na dřevořezbu jsme našli v Mirce Řezníkové. Její krásné šperky nás přiměly k tomu, abychom ji požádali o spolupráci. Původně zcela na koleně, později již na řezbářských stolcích vytváří se svými posluchači krásu ze dřeva. A to v kurzech v Praze i v kurzech v létě na Desateru řemesel, tam je řezbařina oblíbené opravdu hodně. Mirku jsme poznali na krajkářských trzích, tak jako další lektorku Lenku Matouškovou. Ta učí výhradně smalt, stopa je samozřejmě smaltová. Máme v učebně v Holečkové ulici malou pec a tak se stalo velmi oblíbeným tvořit smaltové šperky, jmenovky, cedulky a další. Stopa Mirky je dřevěný stojánek na víno (ví, že víno mám ráda) a stopa Lenky je krásná smaltová destička na moji magnetickou tabuli.
Jitka Kytková je také naše bývalá posluchačka, ale teď již učí. Jejím oborem je tkaní, paličkování, šitá krajka. Pomůže, kde je to zapotřebí, včetně cest do zahraničí na výstavy a přehlídky. Mám od ní stopu paličkovanou s doplněním šité krajky.
Broňa Bacílková dělá šitou krajku a dělá ji tak, že většinou vítězí v různých soutěžích, především v cizině. Oceňujeme její preciznost a neotřelé nápady. Ve vzdělávacím spolku zatím neučí, vyhlásili jsme jeden kurz kdysi, ale na šitou krajku se mnoho krajkářek nehlásí a tak jsme kurz nakonec neotevřeli. To je velká škoda, ale myslím si, že Broňa, která mezi lektorky chodí a patří mezi ně, jednou učit bude. Samozřejmě, že stopa je z šité krajky a kroužkové výplně, kterou jsem viděla poprvé.
Nejmladší lektorkou je Petra Hlavačková. Kdysi chodila na kurz k Janě Křepelové, a protože je švadlena, tak si myslím, že to byla právě ona, kdo s Janou vytvořil modely s krajkou. Vím, že byly krásné. Jeden rok mne Jana nejprve požádala o to, aby mohla vést hodně kurzů a během několika dní mi řekla, že ve spolku končí a že ty kurzy za ní bude vést Petra. Petru jsem tehdy neznala, bylo to ve Vamberku a tak jsem jí byla představena jak, že je to hotová věc. Trochu jsem se zlobila, ale protože někdy přicházejí věci nějak samy od sebe, tak jsem si řekla – zkusíme to. A bylo to šťastné rozhodnutí, Petra je výborná, jen to paličkování neučí, potřebovali jsme lektorky na jiné techniky a tak si sama našla šití hraček a hlavně tkaní z papírových ruliček. A její švadlenské znalosti jsou bohatě využívány také, vždyť děláme mnoho přehlídek za rok, a kdo jiný by Daně s šitím pomáhal. Jak jinak, stopa je z papírových ruliček.
A nakonec jsem si nechala Milču Eremiášovou. Za její stopu moc děkuji, ale to ona spíš nechala velkou stopu v mém životě. Je to moje paní profesorka ze Školského ústavu, je to ona, kdo mne pro krajku nadchl a naučil mne kreativitě. Byla to moje skvělá učitelka, byla to skvělá lektorka ve Vzdělávacím spolku a je to moje úžasná kamarádka. Cením si všech stop, ale ta Milčina je pro mne nejvzácnější.